Jdi na obsah Jdi na menu
 


Studentská práce o p. PhDr.h.c. Pavlu Žákovi ze Strážnice

12. 10. 2011

ÚVOD

 Jsme tři studentky prvního ročníku Gymnázia Hodonín
a úvodem bychom vám chtěly přiblížit, jak jsme se vlastně k této práci dostaly.
Byl to den jako každý jiný, kterých je na začátku školního roku spousta. Jak to tak bývá, většina studentů se v tomto období snaží "nachytat" dobré známky a soustředit se na vyučování. Před hodinou dějepisu se většina naší třídy pokoušela natlouci do svých hlav co největší počet informací, kdyby se náhodou stalo, že by náš "milý pan profesor" chtěl někoho vyzkoušet. Však to sami dobře znáte.
Se zazvoněním jsme se ve třídě trochu uklidnili a po chvíli přišel již zmiňovaný Mgr. Petr Tomeček. Nešlo si nevšimnout, že v levé ruce drží jisté papíry. První, co nás v tu chvíli napadlo, bylo, že se znenadání, jak už to u profesorů chodí, rozhodl, potrápit nás malou písemkou o dvaceti otázkách. Jakmile jsme se posadili, zapsal, dlouze se podíval po třídě a už začal vytahovat nějaké "lejstro". V tom okamžiku většině z nás asi proletěla hlavou myšlenka "tak teď to mám zpečetěné", ale k překvapení nás všech šlo "jen" o nějakou dobrovolnou práci, která měla být na téma "Sám proti totalitní moci". Musíme se přiznat, že lidé v našem věku nemají skoro ponětí o tom, co to vůbec komunismus je, natož aby někdo z nás psal cokoliv na toto téma. To byla tenkrát naprosto absurdní myšlenka. Po dlouhém vysvětlování, co všechno s touto prací souvisí a co bude muset případný zájemce udělat, jsme se, jakožto nestranné posluchačky, rozhodly, že bychom to zkusily. O přestávce jsme tedy navštívili stále zaneprázdněného pana profesora a zjistily jsme další informace.
Jakmile jsme se začaly dovídat holá fakta, zdálo se, jako by to všichni před námi schválně zatajovali. O této době totiž lidé neradi mluví. Myslíme si, že na hrůzné zážitky lidé nemohou nikdy pořádně zapomenout.
Bohužel se v jakékoli publikaci dočtete pouze obecné údaje o politickém dění a komunistickém systému, ale chybí tam konkrétní informace o konkrétních lidech, kteří doplatili na to, že projevili nesouhlas s komunismem. Nepředkládáme vám práci plnou cizích vědeckých výrazů, protože samy dobře víme, že taková práce mnoho lidí nezaujme, ale pokusíme se vám přiblížit komunismus, který podstatně ovlivnil život jednoho obyčejného člověka.
V naší práci bychom nejprve představily politickou situaci v Československu v letech 1945 – 1948, na ni by navázala charakteristika osobnosti PhDr.h.c. Pavla Žáka. Hlavní část věnujeme jeho odporu proti totalitnímu režimu a závěrečná část shrnuje výsledky našeho bádání.
  
 
 
POLITICKÝ VÝVOJ V ČESKOSLOVENSKU V LETECH 1945 - 1948
 
V poválečných letech se do popředí politického dění dostává komunismus, jenž se snaží o výstavbu nového režimu. Vládní program vyhlášený dne 5. dubna 1945 v Košicích nebyl programem obnovy a zdokonalení parlamentní demokracie, nýbrž v podstatě projektem komunistů k výstavbě nového režimu. Pokoušel se reagovat na problémy vnitropolitické a na otázku záruk bezpečnosti a svrchovanosti země.
Komunisté se společně se sociálními demokraty a národními socialisty, jakožto členové Národní fronty, hlásili k socialismu. Národní frontu tvořily poválečné politické strany, které zásadně určovaly politiku státu. Tím, že Národní fronta vylučovala princip opozice, tím omezovala výrazně jednu z hlavních zásad demokracie. Sociální demokraté hovořili o demokratickém socialismu opírajícím se o zásady parlamentní demokracie a založeném na existenci společenského vlastnictví výroby a na drobném a středním podnikání vedle sebe, na pozemkové reformě a široké sociální péči. Národní socialisté zdůrazňovali především zajištění základních občanských svobod a politických práv, stavěli se zestátněním velkého průmyslu a přírodního bohatství, trvali však zároveň důsledně na ochraně individuálního a soukromého vlastnictví a na podpoře podnikání. Dvě nesocialistické strany - lidová a slovenská Demokratická strana - nezbytné sociální reformy neodmítaly (i když s výhradami) a podporovaly jejich realizaci.
Další výraznou politickou silou se stalo Revoluční odborové hnutí (ROH), které bylo velmi ovlivňováno komunisty. Nekomunisté si podrželi vliv v rolnické organizaci - Jednotném svazu českých zemědělců, ale i v tělovýchovných organizacích, zejména v početném Sokole. V souladu s politikou komunistů rozvíjela po válce svou činnost i nejradikálnější složka účastníků odboje - partyzáni.
V roce 1945 začalo tzv. znárodnění, což bylo zabavování majetku státem a pokračovalo až do roku 1948. Proběhlo ve dvou vlnách. První začala dekretem prezidenta 24. 10. 1945 o znárodnění dolů, některých průmyslových a potravinových podniků, bank a soukromých pojišťoven. Znárodňovací dekrety byly slavnostně vyhlášeny dne 25. 10. 1945, celkem bylo znárodněno 3119 podniků (vyrábělo se zde asi 75% veškeré produkce). V lednu 1946 vláda vytvořila statut národních podniků. Druhá vlna se uskutečnila po únorovém převratu v roce 1948. 28. 4. 1948 byly parlamentem schváleny znárodňovací zákony všech podniků nad 50 zaměstnanců, velkoobchodů, lázní, léčebných ústavů a nemocnic.
V roce 1946 hovořili komunisté o specifické československé cestě k socialismu bez diktatury proletariátu a revolučního násilí. Později však začali uznávat sovětský stalinský model totalitního komunismu. Dne 26. května 1946 se konaly v Československu první a z hlediska příštích desetiletí jediné demokratické volby za účasti více politických stran. Při těchto volbách komunisté prosadili tzv. bílé lístky, což znamenalo, že ti občané, kteří nebyli spokojeni s nabídkou stran, mohli svou nespokojenost dát najevo odevzdáním bílého (prázdného) hlasovacího lístku. Tím jejich hlas propadl.
Volby měly být demokratické, svobodné a tajné, jak to také bylo zdůrazněno v programu KSČ "Co chtějí komunisté" :
1. komunisté chtějí skutečnou politickou rovnost všech občanů a občanek
2. povznesení ve vědě, literatuře a umění na přední místo ve světové kultuře
3. zvelebení drobných a středních hospodářství
4. zdárné vyvíjení podnikání řemeslníků, malých a drobných živnostníků a odstranění všech zbytečných mezistupňů. Řádně žít a slušně platit své dělníky, tovaryše a učně
5. skutečnou svobodu svědomí, plnou možnost náboženského vyznání, každý věřící, jakékoliv církve, může svobodně vykonávat obřady a hlásat svobodně své učení
6. aby se každý mohl svobodně vzdělávat, rozvíjet své nadání, věnovat se vědě a umění.
Tak toto byly sliby, a protože lidé, kteří touží po moci, se k ní snaží dostat všemi možnými prostředky, sliby jsou to nejmenší a nejlevnější co mohou pro získání moci udělat. A jaká byla skutečnost? Komunismus jako směr politický byl založen na diktatuře proletariátu a na třídním boji, vylučující jakoukoli demokracii.
Po komunistickém převratu v Praze v únoru 1948 se Československo stalo lidově demokratickým státem sovětského typu. V dubnu, dva měsíce po převratu, se v Československu začaly první procesy s odpůrci nastolení diktatury. Prezident Edvard Beneš odstoupil a 7. června se stal jeho nástupcem dosavadní předseda Klement Gottwald. Vnitropolitickou situaci Československa před státním převratem charakterizovalo napětí mezi dvanácti komunistickými ministry a dvěma sociálně demokratickými. Po protestním odstoupení buržoazních ministrů se vytvořila tzv. dělnická vláda, která byla záhy doplněna a kontrolována komunisty. Tím začala více než čtyřicetiletá vláda komunistické totality v Československu.
      
PhDr. h . c. Pavel Žák
 
Kdo to je pan Žák? Na první pohled člověk, který pro nás mladé nemůže nic tak důležitého znamenat, ale opak je pravdou. On je přesnou ukázkou člověka, který si dokázal i přes nátlak minulého režimu zachovat svou víru a přesvědčení.
Pavel Žák se narodil 4. června 1928 v malém jihomoravském městě Strážnici. Otec Jan byl zemědělec, matka Marie byla učitelkou. Po vychození obecné chlapecké školy se mu díky dobrému prospěchu v roce 1939 podařilo dostat na gymnázium ve Strážnici, kde se také poprvé setkal se svou budoucí manželkou paní Evou Cetlovou. Také ona byla, jak sám říká, jednou z příčin toho, že maturoval s vyznamenáním. Naše první setkání s ním vypadalo následovně.
Když nám pan profesor oznámil, že nám zajistil setkání s jistým panem Žákem, byly jsme velmi nadšeny, protože takové setkání mohlo přinést něco nového do naší práce. Kdykoliv si každý z nás může totiž přečíst o této době v příslušných publikacích, ale ne každý má to štěstí, že se setká s člověkem, který má s touto dobou nějaké větší zkušenosti. A navíc, i když se s někým takovým setkáte, nemáte záruku, že si s vámi o této etapě svého života bude chtít otevřeně povídat, obzvlášť jsou- li jeho zážitky ne zrovna příjemné.
Jak jsme se již zmínily, na setkání jsme se těšily, ovšem zároveň jsme nevěděly, co máme od takového člověka očekávat. Popravdě vám můžeme říci, že jsme si myslely, že je to určitě zatrpklý člověk, který žije sám a nemá rád jakýkoliv kontakt s lidmi. Ovšem, jak moc jsme se mýlily, jsme zjistily již před domem, kde žije.
Šedý, ne zrovna pěkně vypadající panelový dům kousek od centra Strážnice nás z části přesvědčil o tom, jak jsme se spletly. Jakmile jsme zjistily, že paní, která právě vychází z domu je paní Žáková, byly jsme na devadesát devět procent přesvědčeny, že pan Žák je normální člověk. Teď už jen zbývalo se s ním seznámit. Paní Žáková nám jen otevřela dveře od bytu, ode dveří zavolala: "Pavle!", popřála nám mnoho zdaru a odešla. Všechny tři jsme byly nervózní.
Když jsme spatřily pana Žáka, jak se k nám pomocí berlí snaží dostat, nevěřily jsme vlastním očím. Toto měl být ten člověk, ze kterého jsme měly takový strach? Normální starší příjemně vyhlížející pán. Pozval nás do kuchyně, kde se s námi okamžitě seznámil a představil se. My jsme mu předaly malé dárky, co jsme pro něj měly připravené za jeho ochotu. V tu chvíli už nebylo ani vidu ani slechu po nějakém strachu.
Během chvíle nám začal barvitě vyprávět a popisovat své zážitky z dob minulého režimu. Od jeho přijetí na gymnázium až po současnost. Vyprávěl, jak se dostal na vysokou školu, jak založil společně se svými kolegy jednu studentskou organizaci, jak je někdo prozradil, a všichni byli pozatýkáni, jak byl vyšetřován, a také nám popisoval pomocí svých zážitků, jaké byly podmínky ve věznicích za vlády komunistů. Během doby, co vyprávěl, jsme si nemohly nevšimnout toho, v jakém prostředí žije. Jeho byt je sice útulný, ale malý. 
Seděly jsme tam a se zájmem poslouchaly, aniž bychom si všimly, jak je čas neúprosný a jak letí. Asi po dvou hodinách jsme se tedy musely s tímto skvělým člověkem rozloučit a spěchat na vlak. Hned po našem odchodu jsme se všechny tři shodly na tom, jak jsme z tohoto setkání mile překvapeny a že v budoucnu nesmíme soudit člověka dříve, než jej blíže poznáme. Pana Žáka jsme navštívily ještě jednou, když jsme si potřebovaly doplnit některé informace, které nám ještě scházely. Vůči našim požadavkům byl on i jeho paní neobyčejně vstřícný a naši práci nám tím velice usnadnil.
Doufáme tedy, že vám tato slova pomohla udělat si obrázek o panu Žákovi. Většina mladých lidí našeho věku si ani nedokáže představit, jak to tehdy vypadalo a probíhalo. Prostřednictvím pana Žáka bychom vám tedy tuto dobu chtěly aspoň trochu přiblížit. Chtěly bychom vás také uvést do reality, která s komunismem souvisí. Jeho život je jasnou ukázkou toho, že když člověk bojuje za své přesvědčení, může svého cíle dosáhnout. I když ne všechny cesty, vedoucí k cíli, jsou tak strmé a strastiplné jako ta jeho. I po všem, co se mu přihodilo, stále zastává svůj názor a patří mezi tu skupinu lidí, kteří se rádi podělí o své zážitky.
                  
Střetnutí s totalitní mocí
      
Pan Žák se již jako malý chlapec zajímal o skauting, a proto chtěl v dospělosti svůj koníček spojit se svým povoláním. Po nástupu na vysokou školu zažádal o práci pomocné vědecké síly na pedagogicko-didaktickém semináři, kterou mu doporučil bývalý učitel ze Strážnice, jenž byl v té době na zmiňovaném semináři asistentem.
Ovšem zanedlouho po únoru 1948 zahájily svou práci proslulé akční výbory. Jejich úkolem bylo, aby pro nadcházející zimní semestr 1948 - 49 očistily vysoké školy od všech příslušníků politických stran a hnutí, kteří nepřistoupili na komunistický pohled na svět. Přímí političtí pracovníci, kteří se angažovali v jiných politických stranách byli vyloučeni hned, jiný byli trestáni postupně.
Tak určitého studenta nechali přijít až k závěrečné zkoušce a tam mu teprve oznámili, že je vyloučen ze studia na vysoké škole. Toto všechno jen na základě posudku, který na něj vypracovali v místě jeho bydliště. PhDr. Žák byl zavolán až úplně na závěr čistek. V komisi tehdy seděl proděkan, dva kantoři a uklízečka, jako zástupce pracujícího lidu. Byly mu kladeny různé otázky, a aniž mu cokoliv řekli, tak jej zase propustili.
Jinému kolegovi se v tuto vykolejenou dobu stalo něco jiného, jeho spolužačka se do něj zamilovala, ale protože už měl vážnou známost, a zrovna tehdy začínaly tzv. kádrové posudky, kdy každý člen fakultní organizace musel vypracovat deset anonymních posudků na své kolegy, dotyčná se rozhodla, že napíše posudek o tomto kolegovi. Napsala v něm neuvěřitelné nesmysly, jako že si přeje, aby byla třetí světová válka, aby sem přišli Američané atd. Naštěstí se panu Žákovi a jeho kamarádům podařilo vysvětlit vyšším orgánům celý problém a kolegovi se nic nestalo.
Jelikož podobné nespravedlnosti byly na denním pořádku a jeho vlastní demokratické přesvědčení mu bránilo se vším souhlasit, založil společně se svými kolegy tajnou studentskou organizaci s názvem SKŘEL (Studentská křesťanská legie). Organizace měla 52 členů, kteří se rozhodli nenásilným způsobem bojovat proti komunismu. V té době byl ovšem jakýkoliv útok proti KSČ brán jako útok proti státu, a proto nemohli postupovat veřejně. Vydávali ilegální tiskoviny tzv. letáky s protikomunistickým obsahem, které byly později policií zabaveny. Většinou šlo o hesla typu: "Nebojte se!", "Nepodléhejte rudému nátlaku !", "Nevstupujte do KSČ!”, "KSČ = rudý teror!" aj., kterými se snažili poukázat na skutečný stav věcí. Scházeli se po malých skupinách v rámci jednotlivých fakult brněnských vysokých škol kvůli utajení. Členové jednotlivých fakult se navzájem vůbec nestýkali, tím pádem většinou nevěděli, kdo všechno jsou členové organizace, a při výslechu nemohli celou organizaci odhalit. Přesto došlo k prozrazení a všichni účastníci SKŘELU byli pozatýkáni. I když dodnes není jasné, kdo je prozradil a jak se jim policie dostala na stopu, je možné, že komunisté měli v jednotlivých fakultách své zvědy, kteří organizace podobné "SKŘELU" sami zakládali. A takový provokatér byl i jejich zkázou.
Pan Žák byl zatčen 5. května 1949 a nejprve jej převezli do Orlí ulice v Brně, kde byl vyslýchán na státní bezpečnosti. Poté byl převezen do brněnské věznice Cejl, odkud byl dopravován na jednotlivá soudní přelíčení. Soud probíhal tak, že rozsudky byly, jak se později dozvěděli, vypracovány dopředu. Podle těchto rozsudků byli postupně všichni odsouzeni ke krutým trestům. Jeden člověk byl dokonce odsouzen k trestu smrti, který mu pak byl "zmírněn" na doživotí. Tresty k 20 a 25 letům nebyly žádnou výjimkou. Sám pan Žák byl odsouzen, jako mimořádně aktivní, k šestnácti letům vězení, odejmutí práv a pokutě deset tisíc korun, která mu byla později prominuta. K rozsudku došlo
17. listopadu 1949 v Brně, a jelikož šlo většinou o studenty, můžeme jej směle přiřadit k datumům, jako byl 17. listopad 1939 a 1989. Společně s ostatními: “…bojovali proti existenci republiky, stávajícímu politickému a hospodářskému systému a pro obnovu kapitalistického řádu … navazovali styky s reakční zahraniční emigrací … hromadně šířili protistátní letáky, napomáhali při přechodech hranic osobám republice nepřátelským a vůbec … se spolčili navzájem a s jinými k pokusu o zničení samostatnosti republiky, rozvrácení a zničení lidově demokratického zřízení, společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručené ústavou, …” (viz příloha č. 1)
Vězeňské poměry v ČSR byly až do poloviny roku 1953 neobyčejně těžké, proto výraz mukl (ve významu muž určený k likvidaci) nebyl žádný výmysl. Ještě v roce 1949 po rozsudku sice pobýval na Cejlu, což byl takový rodinný kriminál, kde byli starší dozorci, kteří rozlišovali vězně na politické a trestní. K těm politickým se chovali velice slušně a on, protože pracoval ve strojové pisárně, měl určité úlevy. Například mohli dostávat pouze pětikilové balíky, ten komu došel těžší, tak ho vůbec nedostal nebo mu ho zcenzurovali a dostal třeba jenom půl kilový. Když jednou přišel panu Žákovi patnáctikilový, tak mu ředitel oddělení pan Brumlich řekl: "Tak tady máte ten "pětikilový" balík a jděte s ním rychle pryč!" V pisárně se od vrchního dozorčího Fatky dozvěděl, že všechny soudní spory jsou rozhodnuty předem. Měl to tedy potvrzeno z oficiálních míst. Vězni odsud často chodívali na jednání k soudu, kde měli možnost sejít se rodinou. Proto většinou dávali vědět manželkám a ty jim přinesly balík, jenž si mohli odnést. Pan Žák šel s jedním takovým balíkem a ukazoval ho Brumlichovi. On se do něj ani nepodíval a řekl: "Tak tady je kompot, ve kterém je koňak, tady je pomazánka, kde jsou zastrčeny kamínky do zapalovače a tady jsou schované cigarety." Takto vypadaly jejich výhody.
Na Cejlu neměli v evidenci moc velký pořádek a tak se stalo, že se dostal na kobku s jedním důležitým členem jejich skupiny. Ten mu řekl, co už při výslechu zjistili a co nemá cenu zapírat. Pokoušel se to tedy dosáhnout toho, aby byli souzeni podle starého zákona, ve kterém byly tresty daleko mírnější než v novém, vytvořeném komunisty. Dva nebo tři spoluvězně se mu podařilo přesvědčit, ale bohužel čtvrtý se nervově zhroutil a jeho výpověď vyvrátil. Tak byl pan Žák zavolán a referent před ním roztrhal soudní protokoly a k tomu dostal "menší " nakládačku, po ní výslechy pokračovaly na- novo. Na Cejlu byl na tehdejší poměry solidní velitel věznice major Horák. Měl byt přímo naproti oken jejich cely. Majorova dcera, které bylo asi sedmnáct let, se s vězni bavívala pomocí němé abecedy. Major o tom věděl, ale trpěl jí to. Pobyt v této věznici skončil 8. 12. 1949, kdy byl z Cejlu převezen na Bory.
Věznice Bory byla postavena do tvaru osmicípé hvězdy, byla hlídána psy a kolem byl natažen ostnatý drát. Útěk z Borů byl prakticky nemožný. Pouze jednomu se to podařilo, protože zrovna pracoval venku a jeden z dozorců tam zapomněl žebřík. Tak přelezl přes zeď a utekl. Ale nedaleko od věznice ho chytili. Nebyl odsouzen ke smrti, ale dostal těžký žalář. Na Borech byly také často vykonávány popravy, ale vězňové se jich neúčastnili. Pokud to náhodou někdo shlédl, dostal krutý trest. To mělo být výstrahou pro ostatní. Z tohoto důvodu se také popravy konaly brzy ráno.
Odsouzení byli umístěni na samotkách i po třech, drávali peří, ve kterém bylo tolik prachu, že za nějakou chvíli byla celá kobka pokryta jeho vrstvou. V tomto prostředí nebylo vůbec těžké dostat tuberkulózu. Denní norma sedraného peří byla šedesát deka. Ten, kdo nesplnil, dostal trestní dávku, a když se to opakovalo, tak následovala korekce - tzv. třikrát dvanáct - dvanáct pevných a tvrdých ran, dvanáct půstů a k tomu třicet dní samovazby. A když se vrchnímu dozorci zlíbilo, tak dostali ještě nářez.
Do korekce chodívalo každý večer komando dozorců, které má na svědomí několik desítek vězňů. Jeden z nich chodil s býkovcem a vždy ráno se mu museli hlásit, jak se vyspali. Jakmile někdo odpověděl, že dobře, dostal býkovcem, aby mu bylo "lépe". Toto se opakovalo při jakékoliv odpovědi. Člověk si tedy nevybral.
Většina vězňů byla podvyživena. Denní příděly chleba byly dvacet deka, někdy dokonce jenom kolem deseti. V té době měl pan Žák boty, které mu byly asi o číslo větší a byly pobité cvoky. Když chodili na vycházku, museli na jedné z chodeb zatáčet, ale protože byl slabý a ještě k tomu měl větší boty, tak musel jít do zatáčky obrovským obloukem. Jakmile došel z dvacetiminutové vycházky, nemohl se ani pohnout, vážil necelých padesát kilo.
Naštěstí měl kamaráda, který byl v této věznici lékařem. Ten mu dal na kobku trochu rybího tuku, který silně zapáchal, ale tehdy byl ovšem vděčný za cokoliv. Rybí tuk nabídl spoluvězni na kobce, který jej zpočátku odmítal, protože znal způsob jeho výroby. Díky strašnému hladu po dvaceti hodinách neodolal a vzal si také.
V komunistických věznicích měli zvláštní druh cenzury. Cenzurovali takovým způsobem, že inkriminované místo v dopise vystřihli. S tím samozřejmě vystřihli i tu část dopisu, která s tímto místem nesouvisela. Často tak domů chodily dopisy, kde bylo jen: "Milý Františku" a "líbá tě tvá maminka.”. Balíky nebyly povoleny, jen s výjimkou těch, které byly odsouhlaseny ministerstvem vnitra. On sám si ze zdravotních důvodů o jeden zažádal, ale lékař mu nedal povolení. Řekl mu, že by jej mohl dostat, ale že půjde někam, kde bude jídla dost. Tím naznačil, že bude převezen na důlní pracoviště do Jáchymova.
Každý věděl, že všude kolem Jáchymova je zvýšená radioaktivita, proto klesal zájem o tuto práci. Z toho důvodu tam byli nasazeni vězni jako pomocná a hlavně levná pracovní síla. Jak později pan Žák zjistil, vězni byli posíláni ve velmi velkém počtu. 21. 6. 1951 v době jeho příchodu dostal číslo 015933. Jeho kamarád a spoluvězeň František Kučera přišel v srpnu a už měl číslo A 0 . . .atd. V únoru následujícího roku už byla čísla začínající na A 00 . . .atd. V táboře Rovnost byly baráky obydlený až třiceti vězni. Ze začátku zde byli vězni odsouzení za trestnou činnost i vězni političtí. Později se z Rovnosti stal tábor jen pro vězně politické. První věc, kterou vězňům zpravidla oznámili, bylo, ať si v žádném případě nemyslí, že se z Rovnosti dostanou, protože tam stejně všichni "pochcípají" a z jejich manželek a dcer udělají prostitutky.
Pracovali prakticky nepřetržitě. Volné soboty tehdy vůbec neexistovaly, což bylo velmi náročné. Z noční směny se vraceli obyčejně kolem sedmé hodiny ranní a v osm byl první nástup ke sčítání. Trval tak dlouho, jak si zrovna jejich denní nadřízený usmyslel. Pan Žák měl štěstí, že na patře, kde pracoval, byl hodně uznalý člověk, v hornické mluvě mu říkali "štajgr".
V Jáchymově byla povolena jedna návštěva za půl roku, což byl pro příbuzné velký problém. Jenom cesta maminky pana Žáka ze Strážnice do Prahy a zpět trvala tři dny. Protože by byla při návštěvě ve věznici velmi unavená, strávila jednu noc u svých dobrých známých v Praze. Z Prahy jela buď rovnou do Plzně, nebo do Ostrova nad Ohří. Když se dostala do věznice v Jáchymově, návštěva trvala pokaždé jinak dlouho. Jednou se stalo, že přijela jeho maminka na návštěvu. Pan Žák a jeho spoluvězni snědli večer před tím na kobce všechny zbylé zásoby jídla, které měli, protože věděli, že dojede a přiveze další. Když přišla, tak první co mu řekla, bylo, že přivezla kus domácího uzeného, půlku domácího chleba a ve sklence kus kačeny zalité sádlem. Poté ovšem řekla, že mu to nemůže dát, protože jí bylo řečeno, že tady vaří dobře. Lítostivě se na ni podíval a samozřejmě musel říci, že je to "pravda". Hned poté došel velitel a návštěvu okamžitě ukončil. Trvala necelých pět minut.
Návštěvy ztrpčovali věznitelé také tím, že zavolali stranou rodiče a tvrdili jim, že chování vězňů je hrozné atd. Jednomu kamarádovi se stalo, že jeho maminka se mu snažila podle velitele vytknout chování ve vězení. On jí ovšem řekl, že jak si ho vychovala, tak takový i zůstane. Návštěva byla ihned ukončena. Za několik dní přijel velitel, zavolal si jej a nechal ho stát zbytek dne, celou noc a ještě další dva dny za táborem, který byl asi ve výšce 1055 metrů nad mořem při teplotě okolo 15 stupňů celsia.
Ve věznici pan Žák spolu s ostatními vytvořili křesťanskou skupinu, jíž cílem bylo pomáhat si navzájem i mezi ostatními vězni a tak vlastně nenásilně pokračovat v odporu proti režimu i ve vězení. Bylo jich 200 až 250 a vždy, když byla výplata, dostávali tzv. táborové poukázky. Jejich plat záležel na tom, jak byli zaměstnáni. Do roku 1950 dostávali normální výplatu jako civilisté, ovšem z toho jim strhávali šedesát osm procent na stravu, ubytování, ošacení, hlídání - "hlídali je, aby jim nikdo neublížil" a zbytek byl rozdělen na tzv. kapesné, které dostávali v již zmiňovaných táborových poukázkách. V kantýně si mohli kupovat něco na přilepšenou nebo mohli peníze posílat domů, zvláště ti, kteří byli ženatí, nebo ti, co měli doma staré rodiče. Z výplaty dal každý člen skupiny dobrovolně sto až dvě stě korun do společného fondu. Za peníze z fondu se kupoval chleba, když zrovna nebylo mnoho jídla. Příspěvek do fondu nebyl povinný, poněvadž ne každý měl zrovna peníze. Pomáhalo se těm, kteří přišli noví, protože ti dostali první výplatu až za tři měsíce. Často jim pomáhali i civilní občané, kteří navštěvovali rodiny vězňů a nosili jim tajně dopisy od vězňů, které by jinak byly neodeslány z důvodu cenzury.
Pokud byl přítomen kněz, sloužila se i mše svatá. Dokonce se katolíci mohli i vyzpovídat, ke zpovědím se chodilo aspoň na Velikonoce a Vánoce. Většinou se tak dělo při procházkách, kdy před zpovídající se dvojicí nebo trojicí šel kněz taky s někým ve dvojici, takže zvědové dozorců neměli o ničem ponětí.
Pan Žák pracoval na šachtě jakožto důlní tesař a byl dobře honorován. Byla to ovšem velmi nebezpečná práce, kde šlo někdy i o život. Jednou se jim stalo, že měli zajistit pracoviště k výdřevě. Zjistili, že v jedné části je zatržen poměrně velký blok asi dva metry vysoký a pět metrů široký. Jakmile to řekli svému vrchnímu veliteli "štajgrovi", nechtěl jim věřit. Dokonce zprvu nechtěl do důlního pracoviště poslat ani střelmistra, aby se na to podíval. O chvíli později, když se vrátili zpět se střelmistrem, byl zatržený blok již na zemi rozbitý na několik kusů. Zjistilo se, že blok vážil asi jedenáct metráků. Tenkrát měli obrovské štěstí, že blok nespadl, když tam pracovali.
V malé místnosti v dole si zařídili pracovní dílnu. Zde mohli odpočívat, protože si dílnu vybavili i malými elektrickými kamny a suchými deskami. Jednou za nimi došel na kontrolu naddůlní. Jakmile vstoupil, nemohl věřit vlastním očím. Čekali, že se bude něco dít, ale naddůlní se jenom rozhlédl a zase odešel. Po pěti letech odmítl ze zdravotních důvodů pokračovat ve fárání a usiloval o to, aby byl přesunut na jiné pracoviště. Nejdříve jej poslali na STB Vitmanov, poté do Ruzyně, odtud ho po sérii vyšetřování odvezli na Pankrác a dále pak do Leopoldova na Slovensko. 17. dubna 1957 se však octl zpět na Rovnosti.
V té době začaly na táboře vznikat další malé skupiny, které tvořilo pouze pár jedinců, takže se na mnoho nezmohly. Křesťanské společenství bylo nejlépe fungujícím společenstvím, proto proti němu bylo táborové vedení zaměřeno. Snaha vedení tábora tuto organizaci zničit vyvrcholila tím, že v březnu 1960 odvedli převážnou část členů této skupiny na STB v Horním Slavkově.                         
10. května 1960 byl pro pana Žáka šťastný den - byl na základě amnestie podobně jako většina vězňů propuštěn. Více než jedenáct let strávených ve vazbě a různých věznicích skončilo. Z Jáchymova do Rohatce cestoval vlakem, ale protože dál už mu nejel žádný spoj, musel jít až do Strážnice pěšky. Domů se tedy dostal 11. května brzy ráno. Vězení sice skončilo, ale totalitní režim fungoval dál. Tato amnestie nebyla amnestií v pravém smyslu slova, říkalo se tomu tzv. podmínečné propuštění, protože měl desetiletou podmínku, při níž by za sebemenší prohřešek, třeba i na anonymní udání, šel znovu do vězení.
Nemohl pokračovat ve studiu, režim mu nabídl výběr ze dvou možností, buď práce ve stavebnictví, nebo v dole. Vybral si stavebnictví a u toho zůstal až do svého onemocnění rakovinou. Nastoupil nejprve do Vodohospodářských staveb Veselí nad Moravou. Zde pracoval dva roky, a protože se mezitím potkal se svou starou láskou Evou Cetlovou, v roce 1962 s ní uzavřel manželství. Potkali se náhodně těsně po jeho propuštění. První svatbu (úřední) měli 14.7.1962 v Seredi nad Váhom v dnešním Slovensku a druhou (církevní) 17.7. stejného roku v Brně v kostele sv.Tomáše. Na základě toho si zažádal o místo v Prefě ve Strážnici.
Díky sňatku se MUDr. Eva Cetlová mohla také dostat za svým mužem do Strážnice, protože byla Slovenka a ke všemu pracovala na Slovensku jako dětská lékařka. Do Čech se dostala až na základě zákona o následování manžela. Začala pracovat v okolí - ve Veselí nad Moravou, později dostala místo i v Bzenci a nakonec se dostala k práci ve Strážnici. Nejdříve bydleli v domě v Radějovské ulici, kde pan Žák dostavěl první patro a později zdědil dům v Bartošově ulici po svých rodičích. Narodily se jim tři děti Pavel, Jana a Eva.
V roce 1968 uvažoval o dokončení studia na vysoké škole. Bylo mu ovšem řečeno, že to přichází v úvahu, jen když bude plně rehabilitován. O rehabilitaci si v témž roce zažádal, ale s příchodem okupačních vojsk mu byla jeho žádost zamítnuta. Požádal odborovou organizaci v jejich závodě o započítání sedmi a čtvrt roku práce v uranových dolech, poněvadž když začínal pracovat ve Veselí nad Moravou, začínal úplně od začátku tzn. s jedním týdnem dovolené a 60 % nemocenské. Plnou dovolenou a nemocenskou získal až v roce 1975, tedy po patnácti letech.
Mezitím mu byla v roce 1968 zrušena podmínka, ale neustále byl pod dozorem StB. Vypadalo to asi tak, že si ho dvakrát až třikrát měsíčně předvolávali na výslech pod výhružkami, že ho kdykoli mohou poslat zpět. Výslechy byly ze začátku psychicky náročné a pan Žák se nervově zhroutil. Tři a půl měsíce byl hospitalizován v Kroměříži, prožíval psychické deprese, kdy nedokázal rozeznat, jestli je ve vězení nebo doma v posteli. Ale ani to ho neodradilo od boje proti komunismu.
Už se sice nezúčastňoval organizací, jako byl SKŘEL, ale svůj názor šířil méně nápadnou cestou. Navíc pobytem ve vězení zjistil, co je síla společenství a opravdového přátelství a to se po svém propuštění snažil přenášet i na lidi kolem sebe. První takovou příležitost mu poskytl katolický kněz P. Janek z Olomouce. Ten ho požádal o radu ohledně skautingu, protože chtěl něco podobného konat pro své ministranty. Tak mu tedy pan Žák nabídl spolupráci, ve které měl na starosti odbornou, skautskou stránku a páter Janek měl stránku duchovní. Od té doby se začal pohybovat v křesťanských strukturách. Po roce ovšem musel této viditelné aktivity zanechat kvůli své rodině, poněvadž se o tom dozvěděla jejich sousedka, která domlouvala paní Evě a její mamince. Pod tlakem rodiny musel práce ve skautském hnutí zanechat.
Místo toho si postavil malou turistickou chatu na Radějově, kde ubytovával různá většinou křesťanská společenství z farností, a když jim chyběl vedoucí nebo ho neměli, zastupoval jej. Označení "Žákova chata" bylo v těchto kruzích skutečně pojmem. Občas také navštěvoval kroužky mladých a předával jim něco ze svých zkušeností. Mluvil s nimi o svém uvěznění a celé té zlé dlouhé době. Pracoval na farnosti jako oficiální řečník při pohřbech a jiných příležitostech. Po nějakou dobu byl také členem chrámového sboru.
V roce 1985 onemocněl rakovinou. Po částečném vyléčení byl dán do úplného invalidního důchodu. Toto období pro něj nebylo vůbec lehké, protože mu v roce 1987 umřela jeho první manželka Eva, která byla dlouhodobě nemocná.
Rok poté se pan Žák znovu oženil. Jeho druhá manželka se jmenuje Anna, rozená Pomykalová. Jejich první svatba se konala na úřadě dne 18.11.1988 a druhá v kostele P. Marie ve Štípě u Zlína. Dodnes spolu žijí v bytě v Obchodní ulici ve Strážnici. Dům v Radějovské ulici zdědil syn a druhý dům v Bartošově ulici dostala dcera Eva. Události roku 1989 společně se svými přáteli přivítal, i když očekával, že odsouzení minulého režimu bude daleko důslednější.
 
Doslov
 
 
22. 8. 1990 Krajský soud v Brně zastavil trestní stíhání Pavla Žáka za velezradu. Byl účasten rehabilitace, která se vztahovala ke zločinu, jímž byl uznán vinným společně s dalšími členy SKŘELU.
Od roku 1991 se každou první sobotu v září pravidelně schází s lidmi, kteří také nesouhlasili s komunistickým režimem. Tato setkání se konají mimo jiné na tzv. muklovské pouti, kde se potkávají lidé s podobnými osudy, jaký měl i pan Žák.
Roku 1990 byl Masarykovou univerzitou v Brně panu Žákovi udělen čestný titul, tedy PhDr. h.c., což byl určitý projev úcty a uznání za jeho postoj proti nespravedlivému systému, vládnoucímu u nás více než čtyřicet let.
V současné době žije se svou druhou manželkou v malém útulném bytu ve Strážnici. Je to starší, příjemně vyhlížející člověk, na jehož tváři nenajdete známku zatrpklosti nebo zahořklosti vůči lidem, kteří se zajímají o jeho příběh. Právě naopak, barvitě a zajímavě líčí všechny své příhody, které jsme se vám pokusily jeho přímými komentáři podat co nejlepším způsobem. Přispívá do místního časopisu články, které čerpají z jeho vzpomínek na Strážnici jeho mládí.
Pan Žák svým osudem dokazuje, jak velký omyl byl komunismus v historii naší země.
 
 
Závěr
 
"...Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické          uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat..." (Hovory s T.G.M.)
 
Dlouho jsme se rozhodovaly, jak a čím zakončit naši práci.
Slova T.G.Masaryka vystihují myšlenku demokracie, kdy každý může činit a prosazovat svou myšlenku, aniž by se musel obávat, že bude za své názory pronásledován.
Také komunisté zpočátku mluvili o demokracii, která byla součástí jejich volebního programu. Ovšem byl to, jak lidé později zjistili, jen manévr, jak rychle a jednoduše získat moc.
Jaký je náš názor na tuto dobu? Je velmi těžké hodnotit věci, které jsme nikdy neviděly na vlastní oči, a které jsme nikdy nezažily na vlastní kůži. Škoda, že ještě nikdo nevymyslel stroj času, se kterým by byla naše práce usnadněna. Snad kdybychom měly možnost se podívat do této doby, umožnilo by nám to vytvořit si ještě jasnější názor na věci kolem komunismu.
Jisté je, že jako politický směr trestal a soudil nevinné lidi a zneužíval svých pravomocí. My si jen těžko dokážeme představit, že bychom v dnešní době, kdy si skoro každý může říkat cokoliv, nemohly prosazovat svůj názor. V nynějším světě se tato věc bere za samozřejmost, která neodmyslitelně patří do našich životů.
Nebylo vůbec snadné sladit tuto práci dohromady se školou, ale povedlo se. Doufáme tedy, že se z ní budou schopni poučit i jiní.
 
Na závěr bychom rády poděkovaly panu učiteli Tomečkovi, který nám s touto prací velmi pomohl a hlavní dík patří panu Žákovi za jeho nesmírnou ochotu a trpělivost.
 
 
Seznam použitých pramenů a literatury
 
SOA Hodonín, opis matriky ze Strážnice z r. 1928, M – 2883.
Kuklík, J. – Kuklík, J.: Dějiny 20. století. Praha 1995.
Kuklík, J. – Kocián, J.: Dějepis pro 9. roč. ZŠ. Praha 1999.
Havlín, M.: Jeden ze Strážnice, jeden z půlmilionu. In:Hlas národa, 29. 4. 2000, s. 10.
Procházka, A.: Moravský 17. listopad 1949. In: Zpravodaj Konfederace politických
                   vězňů České republiky, ročník 7., číslo 5 /2000, s. 3.
Jungk, K. a kol. : Kronika lidstva. Praha 1998.
Žák, P.: Vzpomínky. Strážnice 2001.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář